Dosud jsme se snažili udělat to nejlepší těsto z žitného kvásku a doma umleté mouky…, ale dnes jsme měli příležitost vidět a trochu se i zapojit do pečení v nádherné staré peci, s pekařem, který to umí. Před časem totiž starosta ve sklepních místnostech již nepoužívané školy objevil zajímavou „díru“ do zdi a ukázalo se, že je to stará kamenná pec. Od té doby se díky místnímu pekaři „Láďovi“ koná při vhodné příležitosti hromadné pečení. A jelikož dnes byl ve vsi tradiční sraz rodáků, tak pečení bylo jednou z atrakcí. Jenže takové
pečení není jen tak, pekař musel začít přípravy už o dva dny dříve, pořádně uklidit a den předem začít topit. A dnes ráno: uhníst těsto na dvacet bochníků, nechat kynout, nasázet do ošatek, roztopit, vytřít, vymést, nasázet do pece, zavlažit, propíchnout, těšit se, vyndat z pece, přetřít vodou a pak už jen vnímat nádhernou vůni právě upečeného chleba a prvně zakrojit. Zkusili jsme si i upéct chléb z našeho vypiplaného těsta, ale moc jsme se netrefili do načasování (malinko nám překynulo) a tak ten „náš“ nevyběhl jako ty ostatní (u správně vykynutého těsta se plyn uzavřený v těstě teplem dobře rozpálené trouby roztáhne a těsto díky tomu pěkně naskočí. U překynutého těsta jsou stěny bublin už tak slabé, že se při manipulaci protrhnou, plyn uteče a těsto už vyskočit nemůže). Ale i tak to byl neskutečný rozdíl oproti pečení v elektrické troubě.